Příspěvky

Září je tu a s ním i nové zážitky :)

Dnes jsem byla v družině a po cestě domů si lehla v parku, tak nějak jsem si zrekonstruovala dnešní den.. a potřebuju vám napsat, co jsem dnes prožila a čemu jsem byla přítomna...

1) Vítek chtěl jít do centrálu... nakonec jsem odešla se 14ti dětmi (z toho spousta malých 1. či 2. třída).. před odchodem jsem měla trochu obavu... bylo jich fakt dost.. ale pak jsem vyrazila a oni byli prostě boží... na všem jsme se domluvili, všichni si nakoupili, co potřebovali, u pokladny vykomunikovali neshody, našli řešení problémů..atd...
2) poté, co jsem přišla, šla jsem juknou nahoru, ozývalo se úžasné bubnování (z toho, co jsem slyšela, jsem si myslela, že bubnuje Kuba, bylo to fakt super), přijdu do kruhovky a tam malá nová Barunka prvňačka bubnuje jak o život.. a chrastí ji do toho Aleksi... pozvali mě mezi sebe... a Aleksi chodil po chodbách (hlásit nám, že na chodbách díky naší hudbě tancují lidi, že je to pecka) a že nestačí hrát tady, musíme obejít celou školu a všude udělat malý koncert.. ať …

Tichá síla pozorování

Tento článek pro vás sepsal člen týmu Kuba ☺

Zenové texty říkají: „Buď svědkem, pozorovatelem svých myšlenek”. Co se stane, když toto pozorování aplikujeme nejen v meditaci, ale i v běžném životě? Stanou se zázraky.


Čtvrtek. Ve škole se pohybují inspektorky České školní inspekce a jde nám o hodně. Odráží se to na nás i na dětech. Tvoření papírů, intenzivní příprava, dlouhé diskuze, únava a napětí. Ale taky obrovská motivace uhájit si školu podle našich představ. Školu založenou na dobrovolnosti, sebeřízení, otevřené komunikaci a hlubokých vztazích.


Hned ráno na chodbě zdravím druháka Alexe a začínáme se bavit o strachu. Nedaří se mu pochopit, proč mamka o něj moc strach nemá, že my ve škole taky ne, ale paní inspektorky by byly nejradši, kdyby byl všude a pořád nad dětmi dohled. Má však jasno. „Děti mají přece taky mozek a nechtějí si ublížit!. A nejvíc se přce člověk naučí, když něco zkouší, a když se mu něco nepovede, tak se z toho poučí!”. Do diskuze v chodbě nám vstoupí inspektor…

Pozvánka na narozeninovou párty

Před pár týdny za mnou přišli naši mladí dospěláci* (jak jim ráda říkám) a prozradili mi tajemství...

„Zuzka má za týden 15. narozeniny a my jí chystáme překvapení, chceme uspořádat oslavu, upéct dort a přespat ve škole. Myslíš, že by to šlo, Kačiko?"

„Proč ne?" odvětila jsem a předložila jejich návrh na týmové poradě. Nikdo nebyl proti. Na kruh jsme to vzít nechtěli, bylo to přece přísně tajné.


A jak to dopadlo?
Skvěle ❤ 
Místo hlídání puberťáků jsem si připadala jako pozvaná na narozeninovou párty mých nejlepších kámošů... 
Byli úžasní... mladí, šílení, rozesmátí... a zároveň zodpovědní a rozumní.
A Zuzka?
Ta byla rozzářená jako baterka... se slovy, že to byly nejlepší narozeniny jejího života.
Zuzka... holka, kterou, když jsem poznala, působila nesměle a bála se projevit... a teď? Lítá po škole jak ztřeštěná, dostala se na vysněnou střední, a když mluví o focení a západech slunce, energie z ní doslova tryská :)

                                                             …

Já se vám omlouvám...

Uvědomila jsem si to dnes, když nás bylo ve škole málo... málo dětí, ale hlavně málo dospělých... uvědomila jsem si, jak je tam bez nás dospěláků dobře... taková pohodička, klid, harmonie...

Děti, naši mladí dospěláci (jak vás ráda oslovuju),

já se vám omlouvám...

Omlouvám se za to, že vám stojíme v té vaší síle...

My dospěláci... s našimi programy, představami, projekty, rozvrhy, výlety... s tou nekončící agendou toho, co si MYSLÍME, že je potřeba řešit...

My... čím víc úkolů plníme, tím míň šance máte...

My... čím jsme zaneprázdněnější, tím víc "nic neděláte"...

Ani nemůžete... my vám v té energii totiž stojíme...

Já se vám omlouvám... já vás nechcu nic učit... mám pocit, že vás ani nic naučit nemůžu...

Jediné, co můžu, je BÝT tam... autenticky... já... veselá, smutná, rozčilená, znuděná, unavená, šílená... JÁ... v té nejryzejší pravosti mého momentálního JÁ... nic víc vám nemůžu nabídnout...

Toto je totiž to jediné opravdové, co mám... tu přítomnost... ten zbytek, ta omáč…

Životní cesty ❤

Obrázek
Jsme si malovaly s Violkou... nakreslila toto:


a řekla mi k tomu následující:

„Kačiko, to kolečko v levém horním rohu, to jsi ty.. to ses narodila... potom jsou tu nějaký cestičky.. životní cestičky, víš?

Máš tady třeba cestu radosti, ale taky cestu smutku, naštvanou nebo i posr**nou cestu... cestu rodiny, lásky...

Ta barevná a šílená, ta je hodně tvoje... cesta dobrodružství, taková objevitelská cesta, víš?

❤ Ale víš co je důležité, Kačiko?
Ty je můžeš zkusit všechny, ty cesty... můžeš se i vracet a vybírat jiné...
A když na jednu nastoupíš, jediné, co víš jistě, je to, že vůbec nevíš, jak to dopadne...
Ale musíš věřit... věřit, že vždycky to nakonec dopadne dobře." ❤

                                                                          *****************
Violce bylo nedávno devět.. a já hluboce smekám před její moudrostí, kterou předává s radostí a lehkostí jí vlastní 😊

Když se děti ujímají vedení kruhů při demokratickém procesu

V posledních týdnech se nám ve škole dějí věci :) na Kubovu otázku, zda někdo chce vést řešící kruh,* se v kruhu zvedají ruce a dochází ke krásným situacím.

Vyberu pár z nich..
Situace první... Jirka neví, jak to je přesně s pravidly ohledně technologií a kde je hledat. Kuba se chytá za hlavu a reaguje na Jirku s důležitostí v hlase, že všechna pravidla aktualizuje, jsou v Knize pravidel, dává do toho spoustu své energie a štve ho, že Jirka ani neví, kde je hledat. Načež vedoucí kruhu - osmačka Amálka podotkne něco ve stylu: "Jirko, ta Kniha pravidel, to není žádný Kubův deníček..." :) následují výbuchy smíchu ze všech koutů místnosti.
Situace druhá... třeťačka Violka vede kruh, celou dobu si maluje na papír s agendou řešícího kruhu obrázky a vyvolává ty, kteří se hlásí.. Když některý z dospělých začne mluvit bez toho, aby se přihlásil, Violka ho svým sladkým hláskem upozorní na to, že na kruhu je třeba se hlásit 😊
*********
Učíme se dodržovat pravidla a dávat zpětnou vazbu…

Zbytečná cesta?

Dnešní článek pro vás píše Martin - tatínek 3 dětí z Donum Felix, mimo jiné také jeden z těch, díky nimž jsem se já, moravačka, objevila až tady, v Donum Felix 😊 Tak pěkné čtení...
Dneska jsme se s Matějem vydali do Krkonoš k lékaři. Prý bude potřebovat rovnátka... Proč jsme chtěli zrovna tak daleko? Dlouhá historie...😊 A to znamená, že se Vítek a Violka museli poprvé v životě sami dopravit do školy. Jasně, že to zvládnou - s Matějem jezdí přece už druhý týden. V noci teda spali u babičky, takže budou nastupovat na jiné zastávce, ale to by je nemělo rozhodit... Úplně náhodou 😊 jsme je viděli nastoupit do autobusu. Nic na tom není - a taky jedeme...
Já za chvíli: "Matěji, co myslíš, zvládnou to?"
Matěj: "Jasně..."
Já: "No, určitě poznají, kde vystoupit... A je tam přechod se semaforem, nebo bez semaforu?"
Matěj: "Se semaforem."
Já: "Tak jo."
To je důvěra, co? 😊 Za půl hodiny zvoní telefon. Volá Violka.
Violka: "Mami, jste ještě u …