Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z duben, 2018

Pozvánka na narozeninovou párty

Před pár týdny za mnou přišli naši mladí dospěláci* (jak jim ráda říkám) a prozradili mi tajemství...

„Zuzka má za týden 15. narozeniny a my jí chystáme překvapení, chceme uspořádat oslavu, upéct dort a přespat ve škole. Myslíš, že by to šlo, Kačiko?"

„Proč ne?" odvětila jsem a předložila jejich návrh na týmové poradě. Nikdo nebyl proti. Na kruh jsme to vzít nechtěli, bylo to přece přísně tajné.


A jak to dopadlo?
Skvěle ❤ 
Místo hlídání puberťáků jsem si připadala jako pozvaná na narozeninovou párty mých nejlepších kámošů... 
Byli úžasní... mladí, šílení, rozesmátí... a zároveň zodpovědní a rozumní.
A Zuzka?
Ta byla rozzářená jako baterka... se slovy, že to byly nejlepší narozeniny jejího života.
Zuzka... holka, kterou, když jsem poznala, působila nesměle a bála se projevit... a teď? Lítá po škole jak ztřeštěná, dostala se na vysněnou střední, a když mluví o focení a západech slunce, energie z ní doslova tryská :)

                                                             …

Já se vám omlouvám...

Uvědomila jsem si to dnes, když nás bylo ve škole málo... málo dětí, ale hlavně málo dospělých... uvědomila jsem si, jak je tam bez nás dospěláků dobře... taková pohodička, klid, harmonie...

Děti, naši mladí dospěláci (jak vás ráda oslovuju),

já se vám omlouvám...

Omlouvám se za to, že vám stojíme v té vaší síle...

My dospěláci... s našimi programy, představami, projekty, rozvrhy, výlety... s tou nekončící agendou toho, co si MYSLÍME, že je potřeba řešit...

My... čím víc úkolů plníme, tím míň šance máte...

My... čím jsme zaneprázdněnější, tím víc "nic neděláte"...

Ani nemůžete... my vám v té energii totiž stojíme...

Já se vám omlouvám... já vás nechcu nic učit... mám pocit, že vás ani nic naučit nemůžu...

Jediné, co můžu, je BÝT tam... autenticky... já... veselá, smutná, rozčilená, znuděná, unavená, šílená... JÁ... v té nejryzejší pravosti mého momentálního JÁ... nic víc vám nemůžu nabídnout...

Toto je totiž to jediné opravdové, co mám... tu přítomnost... ten zbytek, ta omáč…

Životní cesty ❤

Obrázek
Jsme si malovaly s Violkou... nakreslila toto:


a řekla mi k tomu následující:

„Kačiko, to kolečko v levém horním rohu, to jsi ty.. to ses narodila... potom jsou tu nějaký cestičky.. životní cestičky, víš?

Máš tady třeba cestu radosti, ale taky cestu smutku, naštvanou nebo i posr**nou cestu... cestu rodiny, lásky...

Ta barevná a šílená, ta je hodně tvoje... cesta dobrodružství, taková objevitelská cesta, víš?

❤ Ale víš co je důležité, Kačiko?
Ty je můžeš zkusit všechny, ty cesty... můžeš se i vracet a vybírat jiné...
A když na jednu nastoupíš, jediné, co víš jistě, je to, že vůbec nevíš, jak to dopadne...
Ale musíš věřit... věřit, že vždycky to nakonec dopadne dobře." ❤

                                                                          *****************
Violce bylo nedávno devět.. a já hluboce smekám před její moudrostí, kterou předává s radostí a lehkostí jí vlastní 😊