Já se vám omlouvám...

Uvědomila jsem si to dnes, když nás bylo ve škole málo... málo dětí, ale hlavně málo dospělých... uvědomila jsem si, jak je tam bez nás dospěláků dobře... taková pohodička, klid, harmonie...

Děti, naši mladí dospěláci (jak vás ráda oslovuju),

já se vám omlouvám...

Omlouvám se za to, že vám stojíme v té vaší síle...

My dospěláci... s našimi programy, představami, projekty, rozvrhy, výlety... s tou nekončící agendou toho, co si MYSLÍME, že je potřeba řešit...

My... čím víc úkolů plníme, tím míň šance máte...

My... čím jsme zaneprázdněnější, tím víc "nic neděláte"...

Ani nemůžete... my vám v té energii totiž stojíme...

Já se vám omlouvám... já vás nechcu nic učit... mám pocit, že vás ani nic naučit nemůžu...

Jediné, co můžu, je BÝT tam... autenticky... já... veselá, smutná, rozčilená, znuděná, unavená, šílená... JÁ... v té nejryzejší pravosti mého momentálního JÁ... nic víc vám nemůžu nabídnout...

Toto je totiž to jediné opravdové, co mám... tu přítomnost... ten zbytek, ta omáčka, různé role, programy, obavy... to jsou jen kecy...

A já se vám omlouvám... Zkusím víc BÝT a míň kecat 😊

**********

Dnes jsem si uvědomila, že když se vyprdneme na tu představu, že bychom měli něco.... dělat, plánovat, organizovat..

A PROSTĚ JSME...

tak se to děje... to jemné neznatelné... proudící... něco...

Znáte to?

Ucítíme ten všudypřítomný život... zázrak, který je lehce přehlédnutelný, a přesto velmi zřejmý..

Jen se na to naladit ❤



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Tichá síla pozorování

L❤ve is in the air aneb Valentýn v Donum Felix